den matek

14. května 2017 v 19:09 | Cindy

Na tenhle blog jsem v tomhle roce ještě nezavítala. V posledním článku jsem psala, že chci aby rok 2017 byl zlomový a skvělý a aby mi to všechno vyšlo, a ono se to zatím opravdu daří. Život mě baví, až na občasné přeháňky je mi krásně.

Plním si cíle a i jeden velký sen (POJEDU NA ROK DO FRANCIE, UŽ JE TO OFICIÁLNĚ) a užívám si malých věcí, trávím teď víc času s kamarády a konečně jsem našla lidi, kteří na mě mají pozitivní vliv a v jejichž přítomnosti je to všechno tak nějak jednodušší.

Překonávám se. Dělám věci, o kterých bych si nemyslela že je dělat kdy budu kvůli strachu a úzkosti, ale postupně si posouvám ty hranice dál a dál, a zlepšuje se to. Snažím se myslet pozitivně a i když se pořád bojím budoucnosti, prostě se s tím nějak smiřuju.

Občas je to na hovno, netvrdím že jsem teď nějaká hrozně sluníčková 24/7. Třeba dneska, dneska je Den Matek a já jsem té mojí ani nepopřála, protože na tyhle svátky prostě hrozně zapomínám, a akorát z toho vzešlo spoustu hádek a nepříjemností a špatná nálada a přidalo se k tomu ještě spoustu dalších věcí. A jasně, že mě to zpětně mrzí, ale taky jsem se už naučila nebrat si to všechno k srdci - moje máma mě totiž ráda obviňuje ze všeho možného aby si nepřipadala špatně ona.

Dnešní den prostě není fajn a přitom bych si tak přála aby byl, ale ono to snad zase přejde. Takhle se ke špatným věcem snažím přistupovat a ono to občas i funguje. Ke svýmu špatnýmu chování. Říkám si, ono to přejde.

Cindy
 

2 roky

31. prosince 2016 v 16:45 | Cindy

Přesně před rokem jsem založila tenhle blog, smutná z toho, že je za mnou další rok mého ubohého nudného života a já jsem stále nic nedokázala, zažila toho fakt málo, a akorát jsem v tu dobu měla problémy s kamarády a sama se sebou a hrozně jsem se bála budoucnosti - na jakou půjdu střední, a že se nikam nedostanu, a tak dále a tak dále.

No, tak jsem tady o dva roky později a přijde mi, že to uběhlo lusknutím prstu, úplně děsivou rychlostí. Nelíbí se mi, že je mi už šestnáct. Na střední školu jsem se nakonec dostala, ale úspěšně to tam nesnáším. V životě jsem pravděpodobně dosáhla nějakých úspěchů, ale panebože, já si to asi nikdy neuvědomím a nikdy se sebou nebudu spokojená. Já vážně nevím ani co pořádně chci. Je to na nic.

Za ty dva roky se věci zlepšily a některý zase zhoršily, ale pořád se to nějak dá. Spíš mě mrzí, jak život jenom otravně plyne okolo mě a nic moc se neděje.

No nic, nebudu se do tohohle ještě víc zahrabávat. Jenom jsem chtěla napsat, že se mám fajn, jde to, a chci vám popřát krásný Nový Rok a opožděně i Vánoce - mějte se rádi, jo? Doufám, že rok 2017 bude ten nejlepší, protože to číslo se mi líbí. Tak ať to vyjde, prosím.

Mějte se krásně,

Cindy

Life update

27. října 2016 v 22:20 | Cindy |  Depkářka

Mám ohledně tohohle blogu takové nepsané pravidlo - aspoň jeden článek za měsíc, aspoň abych o sobě dala vědět, i když to čte málo lidí (ale to nevadí, je to hlavně pro mě). Když se koukám do statistik, tak za rok 2015 jsem napsala čtyřicet pět článků a za rok 2016 už jen 16 i s tímhle. Což je dost velké zlepšení, protože jsem sem psala jen v období, kdy mi bylo nejhůř. A můžu potvrdit, že je mi mnohem líp. Sice to pořád není nic extra a někdy je mi hnusně, ale je to mnohem lepší.

Řekla bych že je to hlavně tím, že už jsem si zvykla v nové škole (kterou teda pořád nenávidím) a už jsem se hlavně naučila nedělat si hlavu ze známek. Už se nestresuju okolo té školy tolik. Sice pořád dost, ale ne tak moc jako rok zpátky.

Snažím se prostě nějak žít, abych z toho měla radost. A zatím to docela jde. Hlavně se zaměstnávám jak nejvíc to jde, abych nedala prostor hnusným myšlenkám, čemukoliv ošklivému co mě může napadnout.

Taky jsem přemýšlela, že bych napsala zase trochu update co se týče mého sebevědomí.

A můžu říct, že od září snad nebylo nic tak hrozného, že bych brečela, byla v naprosté depresi nebo tak. Je pravda, že jsem kvůli všeobecnému stresu ze školy méně jedla, ale nebylo to úmyslně - neměla jsem hlad, nebylo to tak že bych se schválně trápila hlady. Moje tělo prostě nechtělo jíst tolik.

Zvládla jsem cestu do Prahy vlakem - sama, cestu metrem - sama. Úspěchy.

Mám ze sebe radost, vážně mám.

Článek je krátký a o ničem, ale pro jednou nemám nic ošklivého z čeho bych se potřebovala vypsat. Díkybohu za to.

Mějte se krásně,

Cindy
 


Je to v hlavě.

8. září 2016 v 20:36 | Cindy |  Depkářka
Téma týdne mě zaujalo, protože k němu mám rozhodně co napsat.

Začala bych asi tím, že v mojí hlavě je neskutečný bordel už přes dva roky. Se svými myšlenkami jsem bojovala tak nějak odjakživa, ale posledního dva a půl roku nejvíc, a to tolik, že už mám snad místo mozku jenom kaši. Nevím už čím se to všechno spustilo - přijde mi, že na to mělo vliv spoustu faktorů, každopádně jsem uzavřený člověk, který nikomu nevěří, protože lidi mi ublížili (ale to snad každému na tomhle světě), trpím úzkostí, která mě nutí přemýšlet, pořád přemýšlet o naprostých blbostech, každopádně ve mě taky krásně ukládá strach z různých situací a ten zažitý stres se pak vždycky spustí na určitém místě nebo v situaci znovu.

Zpět k vlastním myšlenkám. Už vím, že když mám hodně blbou náladu, nesmím zůstat sama, jinak už bych se taky nemusela druhý den probudit, a teď to myslím naprosto vážně. Při nejlepším se jenom dusím vlastním strachem anebo nemůžu vstát z postele, protože je mi na to příliš hrozně, ale stejně vstanu, protože co mi zbývá.

Moje myšlenky nenávidím, protože mi neustále připomínají jen to špatné co se mi kdy stalo, všechny trapasy, překlepy, když tohle dojde, začnou si přehrávat všechny možné situace, kdy jsem mohla říct nebo udělat něco jinak. Podkopávají mi sebevědomí (nemám už žádné. Prostě si nevěřím.), a akorát mě naplňují negativitou, která vede ke zbytečnému stresu, únavě a neustálému pocitu méněcennosti.

I když jsem se poslední měsíce opravdu snažila myslet pozitivně a nehledat na sobě pořád chyby, pořád to ve mně někde je - nevím jak to nazvat, aby to neznělo blbě, prostě je to takové to druhé, špatné já, ty ošklivé myšlenky. Jsem hrozně zvyklá se shazovat před ostatními lidmi, odjakživa očekávám od všeho dopředu jen to nejhorší, jsem věčně pesimistická. Je hrozně těžké to najednou změnit.

Můj první úspěch? Už nenávidím to, jak vypadám. Ano, jsou dny, kdy si říkám, že mám otřesné vlasy, nesluší mi to, jsou i dny, kdy jsem přesvědčená o tom, že jsem tlustá, ale jsou to jenom dny. Chvilkové stavy. Už to nejsou týdny a měsíce. Z toho mám obrovskou radost.

Nejtěžší je ještě změnit ten můj způsob myšlení a uvažování. A taky už to konečně říct svým rodičům. To je to nejhorší, nedokážu se nikomu svěřit s tím, co nosím v hlavě, ale už se to musí změnit. Jenže já se bojím, jako obvykle počítám s nejhorším a tak dále. Ale jednou to ze sebe nějak vyklopím.

Tenhle článek je sice krátký, ale při jeho psaní jsem se docela zamyslela a formulovat věty bylo občas trochu těžší, ale jsem ráda že jsem to dala dohromady.

Mějte se krásně,

Cindy

Já a...On

31. srpna 2016 v 20:59 | Cindy |  Depkářka
love, quote, and breathe image

Ten obrázek mluví za vše, protože přesně takhle mi je, když jsem s ním. Což se teď stává vážně málokdy, a když už, tak jsem za to fakt vděčná. I když nemůžu dýchat.

Říkejme mu třeba G.

Asi to bude vážně dlouhý.

Jak bych začala?

Je jenom několik lidí, který znám skoro celý svůj život. Pokud nepočítám rodinu, jsou dva - moje nejlepší kamarádka a G. Oba znám už od školky, od svých 3 let. Je jasný, že si toho moc nepamatuju z doby kdy jsem byla takhle malá, ale tihle dva mi v paměti jaksi utkvěli.

Následně jsem s G. chodila i devět let do třídy na základce. Nevím jak těch devět let úplně popsat. Vždycky jsme se bavili, tak nějak jenom okrajově - protože on byl neskutečně populární a já jsem neměla úplně potřebu být viditelná. Ale stejně se mnou občas nějaký to slovo prohodil. A já ho pořád brala jako kamaráda.

Hodně jsme se začali bavit když jsme se srazili ve sboru, jezdili na akce a na soustředění. To bylo, já nevím, v sedmé třídě? On mi tvrdí, že vzhledem k tomu, že jsme oba trávili v nejmenované umělecké škole 24/7 jsme si povídali hodně i dřív. Já si na tohle nevzpomínám, ale já už jsem zapomněla hodně věcí. Nicméně, sedmá třída. Asi nejlepší období mýho života (ne kvůli němu, to úplně ne), bylo to předtím než to šlo se mnou i s ním všechno do kytek, kde to víceméně už i zůstalo.

Na tom soustředění v létě před osmou třídou to bylo fakt super. Tady mi asi poprvý došlo, že mi na něm vážně záleží. Za ty čtyři dny jsme se bavili fakt hodně, a všichni si mysleli, že spolu chodíme a že mě balí - což pravda nebyla, ne tak úplně - a pak jsme se vrátili do školy a všechno bylo zpátky při starém. Protože on je ten typ člověka, který ze sebe dělá před ostatníma lidma někoho jiného a sám je úplně jiný. Což mě hrozně mrzí. Tenkrát na sboru neměl potřebu se před ostatníma projevovat. Ale i to přišlo, takže jsem ho tak nějak ztratila úplně.

Osmá třída bylo snad nejhorší období v mém životě. Asi i v jeho I guess, protože já jsem začala mít problémy s depresemi a on s drogama. Už jsme se spolu tolik nebavili. Nebylo o čem, protože jsme oba byli pohřbený v totálním bordelu.

Zase dohromady nás dal projekt se sborem o rok později, kde jsme oba účinkovali a na zkouškách jsme se chtě nechtě potkávali - a já mu znovu propadla. I když jsem si milionkrát řekla ser na něj, nezajímáš ho, nepomohlo mi to. A tak jsme se začali znovu bavit. A tak jsem se do něj znovu zbláznila. Do narkomana.

Nevěděla jsem a pořád nevím, co s tím pocitem, co s city které vůči němu mám, co s nimi dělat. Na jednu stranu jsem ho měla a pořád mám vážně hrozně moc ráda, na druhou stranu mi trhalo srdce to, jak si na první místo staví alkohol a drogy. Nevím jaký drogy přesně, ale svinstva to rozhodně byly. Bylo to na něm poznat.

A navíc, jsme oba z úplně jiných žebříčků společnosti. Já jsem tady ta slušná a on je ten "zlý". Víte, ono to ve všech těch fanfikcích zní skvěle, když se holka zamiluje do bad boye, kterej je takový jako je G., ale ve skutečnosti je to pěkně na hovno.

Kvůli (díky) projektu se sborem jsme se potkávali minimálně jednou do měsíce. Bylo to fajn, ale trhalo mi to srdce, protože jinak jsme se nevídali vůbec. A potom jsem ho tak půl roku neviděla, skoro na něj zapomněla.... A když jsme se potkali znova - bum, propadla jsem mu po miliontý.

Jednou jsme spolu, to už jsme byli oba na střední, tak pár měsíců zpátky, vyrazili podívat se na základku. Byl to vlastně úplně spontánní nápad, den předtím jsme se potkali na zkoušce a zjistili, že máme oba volno tak jsme vyrazili. Nakonec jsme spolu strávili asi čtyři hodiny, z toho ty tři jsme si povídali v parku. Tak nějak o všem možném, o úplných blbostech až po vážný věci. Zjistila jsem, že je mi s ním skvěle, protože když se spolu bavíme, bavíme se o všem možném anebo jsme zticha, a stejně je to v pořádku. Jsme hrozně rozdílní a stejně si máme pořád co říct, a navíc je s ním sranda. Teď už se potkáváme jen málo, ale pokaždé když ho vidím, mám radost.

Na letošní soustředění původně přijet neměl, ale nakonec dorazil, což mi udělalo radost. Těch pár dní bylo super (až na ty poslední dva, kdy jsem byla apatická vůči celému světu a až na jednu kamarádku, která se s ním pořád bavila místo mě a lezla mezi nás. Asi žárlím co?).

Nejhorší je, že vůbec nevím co si o něm myslet. Beru ho za víc než kamaráda ale sama nevím. On řekne spoustu věcí, ale nenapíše, jestli je uskutečníme. Šli jsme po ulici a chytil mě za ruku. Co k tomu říct? NEVÍM.

Ale stejně je to nejlepší člověk, kterýho znám.

To nic nedělání, zírání do stropu a jiné věci

29. srpna 2016 v 21:49 | Cindy |  Depkářka
To jsem takhle včera přijela ze soustředění, unavená, se špatnou náladou a ztraceným hlasem. Nejdřív jsem tři hodiny spala, z toho se mi zdála noční můra, která mě probudila. Bolela mě potom ještě víc hlava než předtím.

Soustředění bylo super, ale poslední den a půl se to v mojí hlavě tak trochu posralo a měla jsem nejen ponorkovou nemoc ale i tu apatickou "chvilku" kdy bych nejradši ležela v posteli. Tentokrát jsem jen byla zticha a skoro s nikým nemluvila, což je prostě škoda, lidi tam byli skvělí. Ráno si šel kamarád zakouřit tak jsem šla s ním (ale nekouřím) a skoro to mohlo být takové to tiché ráno kdyby nás nevyrušila kamarádka, kterou mám moc ráda, ale která moc mluví a to vyžaduje soustředěnost a nutnost odpovídat. Upozorňuju, že se mi snad poprvé stalo, že jsem se z celé téhle věci nevyspala přes noc, což je dost zlý.

Takže když jsem přijela domů a prospala jsem odpoledne, chtěla jsem si číst. Snažila jsem se, opravdu, ale skončilo to tím, že jsem dvě hodiny zírala do stropu. Moc přemýšlím a vážně mi to nedělá dobře.

Taky se děsím školy. Říkala jsem si, že začnu dobře, budu se snažit, vážně se budu snažit, ale bojím se, že to nevyjde. Uvidím, a dám o sobě vědět.

Prozatím mi držte palce abych se z toho nesložila!

Cindy

"Happy happy birthday"

27. července 2016 v 19:00 | Cindy

Dneska je mi 16. Divný, co?

Ale musím říct, že dnešek byl moc fajn a jsem prostě šťastná. Sice jsem ho strávila převážně v práci, ale neskutečně mě to tam baví a jsem tam spokojená a navíc jsem si tam dočetla knížku Kečupová mračna, o obědové pauze jsem si koupila naprosto boží hamburger v Blondie's Burger a odpoledne jsem šla ještě s babi na procházku. A navíc mi spousta kamarádů napsalo krásné zprávy nebo esemesky, což mi neskutečně zvedlo náladu <3

Sice teď ležím v posteli a koukám na videa, a rozhodně neoslavuju na nějaké párty (což bych ale ani psychicky nedala, takže..) ale mám vážně skvělou náladu, SKVĚLOU SKVĚLOU SKVĚLOU. I v práci je to tenhle týden super, není tam vedoucí, která mě pořád buzerovala za maličkosti, protože jsem tam nová, takže mám spoustu důvodů k radosti :))

Navíc dneska bylo hrozně vtipné počasí - bylo krásně a pak přišel takový déšť, že rozmočil úplně všechno a všechny, mě nevyjímaje.

Je to po dlouhý době, kdy jsem na narozky vážně happy, protože většinou jsem jenom smutná, že jsem tady zase o rok dýl a nic jsem pořád nedokázala. Ale dneska je to lepší. Mnohem.

Mějte se krásně, užívejte prázdniny (protože moje narozky jsou bohužel známkou toho, že půlka prázdnin je za námi A NE, NEBUDU O TOM UŽ MLUVIT), a buďte happy <3

Cindy xx

P. S. Napsal mi G. Článek o něm a mně ještě nevyšel, ale brzo bude. Je to hoodně velká část mýho života a sepisuju to už tak dva měsíce. Už bych to mohla dodělat, tak až budu mít zase nějakej deep večer. (Už si umím dělat srandu ze svých nálad. Sranda.)

I survived...I guess

30. června 2016 v 8:00 | Cindy |  Depkářka
První rok na střední je za mnou. Neuvěřitelně rychle to uteklo, vážně šílený. Přísahám, včera jsem do té školy teprve šla. Jestli to bude dál pokračovat tímhle tempem, tak je to v háji. Vůbec nevím, kam se chci po střední dát dál.

Byl to divný školní rok. Jeden z nejvíc šílených a nejstresovějších co jsem kdy měla. Nová škola, noví lidé, noví učitelé - 90 % naprosto příšerných - ale zvládla jsem to a koupím si za to dneska odpoledne knížku. Ještě ani nevím jakou, ale rozhodně nějakou skvělou!

Podzim a zima byly asi nejtěžší. Zvykala jsem si na to, že už se musím vážně učit, byla jsem hodně ve stresu co se té školy týče, ale mám vážně skvělé kamarády, takže jsem to nějak přežila. Bylo to ale celkově stejně hodně na nic. Nad hladinou mě držely občasné skvělé dny s kamarády, různé akce a výlety, jinak jsem byla a jsem hrozně smutná a nikdo moc nevypadal, že by si toho všiml, ale co chci, když se pořád směju.

Jaro jsem přežila, psychicky dost špatně, ale co. A teď jsem tady, už třetí den se vracím k tomuhle článku a snažím se ho nějak normálně sepsat, ale nejde to. Každopádně vysvědčení budu ukončovat jenom s dvěma trojkami a jinak mám samé jedničky a tři dvojky. Jsem se sebou vážně spokojená. A jelikož jsou to jenom blbý známky, jsou to poslední, čím se zabývám, ale už se nemůžu dočkat až se bakaláři vymažou.

Včera jsem školu dokonce zapekla. Nechtělo se mi tam a absence už se nám nezapočítávají, takže jsem se na to vykašlala, udělala si ráno lívance a koukala na seriály. Nikdy mi nebylo líp. Dneska už to končí a mám radost, obrovskou radost, cítím úlevu, a depresi z nadcházejícího roku. Ale to je až za dva měsíce. (Čti dvě minuty)

Ale abych nemluvila jen o škole, kterou jsem tedy celkově zvládla docela dobře. Stalo se mi určitě i spoustu pozitivních věcí - začala jsem chodit na tancování, byla jsem v tanečních, poznala jsem nové skvělé lidi, viděla nové filmy, přečetla skvělé knížky, viděla západy slunce, pořád žiju, začala jsem posilovat a výsledky jsou vážně vidět, a mám se ještě určitě na co těšit. Oficiálně mám už smlouvu k brigádě na léto v knihkupectví, takže mám velkou radost! I přes pár ošklivých momentů se najdou i ty skvělé.

Doufám, že i vy ukončujete školní rok s takovou radostí, jako já. Užijte si ty prázdniny, než zase začnou depky ohledně září. A mějte se krásně!

Cindy

Život

18. června 2016 v 21:44 | Cindy |  Depkářka


Když si to tak vezmu, poslední čtyři dny byly vážně zvláštní. Dva dny jsem byla úplně hotová, nic mi nešlo, všechno se mi hroutilo, ale další dva dny byly úplně skvělý. Připadala jsem si, že konečně žiju, byly plný energie, která se mnou mlátí ještě teď a úplně bych to vrátila zpátky, ale aspoň vám to trochu přiblížím.

V pátek jsem měla vystoupení s tancováním, kam jsem v únoru začala chodit a bylo to nejlepší dosavadní rozhodnutí v mém životě, protože náš lektor T. je úžasnej člověk (vážně, hodnějšího člověka jsem ještě nepotkala) a protože mě to neskutečně baví. Vystoupení se povedlo, i když jsem měla nervy ohledně toho kolik jsme toho na sobě měly (nebo spíš neměly) a taky jsme to jely na podpatcích, což je ohledně stability taky dost šílený. A teď si všichni myslíte, že jsme tam byly za štětky. Ne úplně. Ale T. byl na trénincích stejně největší štětka z nás všech.

Když jsme se v šatně připravovali, tak byla s T. fakt hrozná sranda, už to nebylo samý "jedeš to moc pomalu, koukej mít lepší výraz, narovnej ty nohy, co ta hlava, výraz!, musíš ze sebe udělat tu štětku sakra, rychlejš rychlejš rychlejš!" - to jen pro představu. Naopak jsme se fakt bavili, T. je prostě skvělej člověk, a jak pronesla moje kamarádka, je to člověk. A jsem vážně ráda, že ho znám. Povedlo se mu odehnat ten stres před vystoupením, pořád nás tam objímal a uklidňoval a rozptyloval a byl z nás potom hrozně nadšenej, takže to mi taky udělalo radost <3

Celkově mi to už teď hrozně chybí, bylo tam spousta skvělých vystoupení a mých kamarádů, ta atmosféra a tolik pozitivní energie mě úplně "uzdravily" z toho stresu dny a týdny předtím ve škole. Připadala jsem si, že vážně žiju. A mrzí mě, že zapomenu všechny ty detaily, ale doufám, že ne. Bylo to vážně něco tak skvělýho!

A dneska jsem se jela podívat na mezinárodní závody v moderní gymnastice <3 Sama ji dělám, ale ne závodně, a ty holky - panebože! Tři hodiny v kuse jsem jenom seděla a pozorovala je, protože byly úplně úžasný! Taky mám radost, že jsme s friendkou šťastně dojely do cizího města, další stressed out výlet, ale o tom příště.

Mějte se krásně,

Cindy

Something

7. června 2016 v 21:45 | Cindy
Seděli na lavičce. Bylo asi devět hodin ráno, oba dva nikam nemuseli a viděli se po dlouhé době a tak si povídali. O všem možném. On kouřil a ona držela v ruce jasně bílé čtvrtky, které zářily do šedivého okolí a které si před chvílí koupila v papírnictví za šest korun.

Nějak se dostali od toho, co pijou za kafe až k sebevraždám.

"Kdyby mi diagnostikovali nějakou nemoc a věděl bych, že prostě mám málo času, tak bych vylezl na nejvyšší budovu na světě a skočil bych dolů," řekl On.

"To bys neudělal," namítla.

"Udělal."

"Nedokázal bys to."

"Podceňuješ mě."

"To ne. Ale když lidé vědí, že umřou, tak se snaží udělat všechno pro to, aby nezemřeli. Takže ty bys neskočil dolů. Užíval by sis ten výhled, protože by to bylo možná naposledy, co bys něco takového viděl. A říkal by sis, jak je ten svět nádhernej, a že sis toho dřív nevšímal a že toho musíš ještě vidět co nejvíc než umřeš."

Neodpověděl.

"Lidé umírají dobrovolně jenom, když se to zlepší nebo zhorší natolik, že nevnímají to normálno mezi tím, nedokážou ho najít a jsou z toho tak zoufalí, že udělají to, co udělají."

"I když se mají dobře?" Zeptal se.

"Mluvím o tom, když se mají extrémně dobře nebo extrémně špatně. Protože všeho moc škodí."

"Zníš jako kdybys tohle všechno zažila."

Zasmála se, ale nebyl to smích. "Protože zažila."

"Znám tě dvanáct let. Co mi uniklo?" Zašlápl nedopalek.

"Znáš mě dvanáct let, ale jenom mě "znáš"," naznačila ve vzduchu uvozovky. "Neznáš mě doopravdy, víš?"

"Co se stalo?"

"Hodně špatných věcí. Až moc. Extrém."

"Zkusila ses zabít."

Neodpověděla.

"Ty jsi se zkusila zabít," zopakoval ta slova, jako by tomu nemohl uvěřit, což byla i pravda.

Neodpověděla.

"Proč?"

"Nemám to v hlavě v pořádku."

"Jak moc špatný to je?"

"Mám bipolární poruchu." Bílé čtrtky jí vypadly z rukou a už nebyly bílé, protože šedá zem je ušpinila. Sesbíral je a podávál jí je zpátky.

"Vidíš? Jak do toho bordelu jednou spadnou, už nikdy nebudou tak čistý jako dřív."

"A stejně to máš i ty," došlo mu.

Jen přikývla a začala se sbírat k odchodu. On ji pouze pozoroval, protože nikdy nebyl jeden z těch lidí, kteří vám řeknou, že to bude dobrý a nakrmí vás milosrdnou lží, která vás povzbudí. Bral pravdu takovou, jaká je.

Rozloučila se s ním. Teprve když odešla, všiml si, že všechny čtvrtky roztrhla na dvě poloviny.

Kam dál