Něco.

24. ledna 2015 v 19:49 | Cindy |  Depkářka
Sinking


V minulém článku jsem psala, že to zvládnu.

Ne, nezvládnu to.

Kdykoliv mi není dobře, když jsou moje myšlenky jako černé provázky, proplouvající ještě černější temnotou, nemám o tom komu říct.

Bojím se o tom někomu říct, protože mám strach, že jediné čeho se mi dostane, budou zamračené obličeje, koutky úst svěšené dolů a v očích ten odraz výčitek směřovaných na mě --> proč zrovna ty? Proč zrovna ty nemůžeš být normální ?! Co je s tebou špatně? Nevymýšlej si tady. Přestaň si ze mě dělat srandu. Neplácej nesmysly, a jdi se radši učit. Prosímtě...

Kdykoliv bych někomu řekla, že mám někdy pocit, že moje myšlenky a moje duše se tříští na kousky, že úplně vidím, jak se rozlétávají vzduchem a už je nikdy nesložím dohromady, protože vždycky budou chybět ty nejmenší a nejdrobnější, asi by se na mě všichni dívali jako na blázna. Nikdo z mých nejbližších neví o tomhle blogu, neví o tom, že se nade mnou stahují mračna, že mám takovéhle pocity.

Protože řekla bych, že z jedné části to odstartovali oni. A nechci jim o tom říkat, protože jim nechci přitěžovat a otravovat je, to prostě nemůžu. A když bych jim to řekla a začala brečet, začali by na mě koukat divně. Takže schovávám pláč za rýmu a depresi za úsměv.

Jak je možné, že v jedné chvíli jsem šťastná a všechno je v pohodě, a pak se to okamžitě zhroutí jako domeček z karet a jsem zase na začátku? Na dně?
Co je se mnou špatně? Je tohle normální? Když mám vždy ten ošklivý, temný pocit, slyším hučení krve v uších, hlava mi praská jak moc pořád přemýšlím. Zažívají to i jiní lidé?

Moji nejbližší..Křičí na mě: "Tak už si konečně trochu věř!"

Mám hrozný strach, že už se z toho nikdy nedostanu. Vidím jak všichni dýchají, ale já se topím. Potřebuju o tom někomu říct, ale bojím se že jakmile začnu, začnu brečet a pak ze mě nikdo nic nedostane a akorát o mě budou mít všichni velký strach. Nechci jim přitěžovat...a jediný člověk, kterému bych mohla povědět, má pořád sám problémy a já nechci aby měl starost ještě o mě.

Už ani neposlouchám hudbu.

Ve čtvrtek se mi v autobuse udělalo špatně. Normální, meziměstská doprava. Jenže jsem taky jela na nové místo, sama, vyděšená, úplně mimo. Srdce mi hrozně bušilo, měla jsem ledové dlaně a hlava mě bolela. A taky břicho. Nepozvracela jsem se nebo tak něco, ale měla jsem pocit na omdlení, a všichni lidé okolo jako by mluvili strašně nahlas, a i když jsem viděla své kamarády, nešla jsem za nimi, protože jsem se moc bála, že se rozbrečím.

První hodina na novém místě byla strašná. Druhá byla uklidňující. Úplně jsem roztávala, když nám ta učitelka říkala, že chce přátelskou atmosféru. Srdce už mi nebušilo, nepotila jsem se, všechno se zdálo být celkem normální. Už jsem neměla strach.

Prosím, chci aby tyhle stavy přestaly. Takové deprese mě vyloženě trápí, a nevím jestli se tomu říká třeba přechodná deprese nebo něco. Nebo třeba trpím úzkostí?
Potřebuju to někomu říct, potřebuju někoho, kdo by mě potom i když bych brečela, obejmul a měl mě pořád stejně rád, i přes ty všechny šílenosti co bych mu pověděla.

Pokud s tím máte nějaké zkušenosti, a nějaké tipy jak se dostat ven, prosím napište mi to do komentářů.

xx Cindy xx

Omlouvám se za další depka článek. Ale pomáhá mi to, vypsat se.
Vím, že tenhle blog s velkou pravděpodobností nikdo nečte, a asi mi nikdo radu nenapíše, ale stejně jsem to zkusila...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama