Červenec 2015

Nesnáším loučení.

31. července 2015 v 12:51 | Cindy |  Depkářka
It's not the goodbye

Tři týdny v červenci jsem chodila na anglický kemp a nesmírně jsem si to užila. Zaprvé jsem měla o prázdninách co dělat a zadruhé jsem narazila na úžasnou partu lidí. A i když jsem ne vždycky měla dobrou náladu, oni mi ji pokaždé zlepšili.

Smutné na tom je že všechno jednou končí a tak jsem dneska ráno odjela autobusem z Univerzity a je mi prázdno. Jo. Je mi prázdno.

Na 99 procent ty lidi už nikdy neuvidím a i kdyby ano, tak už to nebude to samé jako dřív. Budou mi moc chybět, ale když jsem šla ze zastávky, říkala jsem si, že mám zase na co vzpomínat. Šli jsme na večírky, oslavila jsem narozeniny, hráli jsme vtipné hry, poznala jsem spoustu nových lidí, mám přátele po celém světě, po dlouhé době jsem se smála tak moc až mě bolelo břicho a nesmírně jsem si to užila. A když si to všechno zpomaleně představím jako film, tak je to ten nejlepší film vůbec.

Přála bych si to nikdy nezapomenout. Dávám si teď Oscara za to, že ty 3 týdny můžu započítat do mého šťastného filmu.

Cindy

Well done Cindy, you're down again.

26. července 2015 v 11:53 | Cindy |  Depkářka

Doufala jsem že už to bude lepší a dařilo se mi dobře, a všechno bylo fajn ale já s mojí rodinou prostě nevycházím, a nedávám život s nima pod jednou střechou. Pořád něco, pořád buď lepší lepší lepší a pořád jsem stejně blbá i kdybych udělala cokoliv.

Asi jsem přecitlivělá ale nemám ráda když mi někdo říká věci, které mi podkopávají nohy. A to slyším doma většinu času. Jsem z toho už tak unavená. Pomalu už jedu jenom na automat a pak zírám do zdi ve čtyři ráno a říkám si jestli tohle sakra jednou skončí. A už nevěřím tomu, že se všechno děje pro nějaký důvod. A že po horších časech přijdou lepší. Nevěřím. Nepřišly.

Vím že můj život by mohl být milionkrát horší ale pro mě už je hrozný. Alespoň z té části co se týče rodiny. Jinak je to naprosto v pohodě. Ale.

Je mi jako by mi někdo šťoural nožem v srdci. Moje mysl úplně vříská bezmocí a zoufalstvím ale nikdo to neslyší. Nikomu o sobě neříkám. Ani kamarádkám. Nikdo by to nepochopil.

I love all of you by the way

To co teď dělám by se dalo nazvat přežíváním. A modlením se aby se to zlepšilo. Nebo aby se našel někdo komu by nevadila moje černá stránka.

To je to čeho se nejvíc bojím. Že i když se jednou odpoutám od lidí, kteří mě nutí být negativní, nezmizí to. Že ta tma bude pořád uvnitř mě a já si nenajdu nikoho, kdo uvidí tu černou stránku a řekne mi, že to chápe, bere a že mu to nevadí a že se s tím vypořádáme. Že ode mě všichni akorát utečou.

Toho se bojím.

Že budu sama v davu a to napořád.

Ztratila jsem se sama v sobě.



Jak se mi daří (ne)zvládat život.

19. července 2015 v 16:41 | Cindy |  Depkářka


Letní prázdniny jsou v plném proudu a jsem za to moc vděčná. I když. Zase to znamená, že trávím hodně času se svou rodinou, kterou nedokážu milovat i když bych milionkrát chtěla. Je to složité. Dělají pro mě tolik věcí, ale problémem je že i když jim říkám že to nechci, že to neudělám, že ne tak pro ně ne neplatí. Chtějí a očekávají ode mě moc.

Jak jsem řekla, složité.

Ale je léto. Rozhodla jsem se, že letos si to užiju. Budu dělat věci, o kterých jsem dřív ani nepřemýšlela. Zatím to vypadá asi tak že u mě na víkend bude kamarádka, stanovala jsem a chodím do letní školy angličtiny. Kde jsem, mimochodem, potkala úžasné lidi. Vážně úžasné. Změnili mi život! Ne úplně ale natolik, že mám zas chuť dělat něco a žít. Je mi s nima dobře.

Taky jsem předčasně oslavila 15 narozeniny. Nemám ráda oslavy a ta moje v rodinném kruhu taky nic jiného než oslava hrůzy nebyla.

Kecám. Zase tak hrozné to nebylo. Docela jsem si to i užila. Několik věcí mi udělalo radost, najedla jsem se a večer koukala na Harryho Pottera a vězně z Azkabanu. Sledujete někdo taky tenhle maraton? :) Pro mě je HP srdcovka.<3

Co dál. V pátek ke mě přijede kamarádka a budeme stanovat. Mám ji ráda a těším se na ni! :)) Taky jsem na začátku července byla stanovat s tátou a bráchou a bylo to v pohodě a moc fajn. Nebyla tam máma, která vždycky všechno pokazí.

Ještě mě čekají 2 týdny letní školy, potom jedeme na týden na Moravu (!!!) a pak mám soustředění se sborem <3 Tam se úplně nejvíc těším!

A v září půjdu na střední. Bože to to letí. Mám z toho troošilinku strach- třída by měla být v pohodě, ale to učení...a navíc, moje budoucnost, která mě děsí tím jak je neuskutečnitelná se až moc rychle blíží. Budu se muset rozhodovat a víte jak mě to jde. Netuším co mě čeká. To je dobře i špatně..mám jen trochu strach. Že se rozhodnu špatně a budu toho po zbytek života litovat, jako už lituju že jsem si vybrala gympl v mém rodném městě kde pořád bydlím.

Taky jsem měla několik temných období. Zase. Když ono je to se mnou těžké. Vždycky bylo a vypadá to že mě ty depky už nepustí..

Uvidíme. Ještě se vám ozvu!

xx Cindy xx

Život ve snu

7. července 2015 v 21:53 | Cindy |  Depkářka
Q

Nemůžu říct, že poslední skoro dva měsíce bylo všechno šťastné, nádherné a dokonalé, ale úplně špatně jsem se necítila. Jen v posledních dnech to nebylo zrovna nejveselejší.

Zaujalo mě téma život ve snu, proto se ozývám znovu. Abych se přiznala, život ve snu je věta, která naprosto vystihuje můj život. Mnohem radši bych žila to, co si vymyslím a vysním, kdo ale ne, že.

Většinou sním o tom, jaké to jednou bude- jak se jednou budu koukat na ta pořád stejná souhvězdí, ale budu už o deset, dvacet, třicet let starší. Nemá se to, ale hodně o budoucnosti přemýšlím. Poslední dobou se nutím to krotit, protože se nechci zklamat. Vím, že tak dokonalý život mít nebudu.

Tehdy nastává moment chvilkového zoufalství- co když mi nevyjde vůbec nic čeho chci dosáhnout, co když tohle a co když tamto- a mám úplný strach z budoucnosti. A pak se donutím to stopnout. Všechno může být úplně jinak. Jsem ještě malá na to, abych si byla jistá že se mi zrealizuje můj snový život.

A potom si říkám, že se nebojím. Nebojím se změn, nových věcí a toho, že moje sny v realitě naberou úplně jiný směr. Až to přijde...nějak to dopadne.

Touhle krátkou 'úvahou' jsem vám jen chtěla sdělit, že není špatné snít a představovat si- jak dostáváte Oscara, jak máte svatbu na Hawaii, jak vám po zahradě běhá malá holčička nebo chlapeček a za objektivem se na vás směje někdo s velkým N.- a určitě je v pořádku udělat všechno proto, aby se to vše vyplnilo pokud možno co nejlépe.

Ale nebuďte zklamaní, když to nevyjde. Určitě se vždy naskytnou zase nové možnosti- jak se říká, s každými zavřenými dveřmi se otevřou jiné. Já mám někdy pocit, že stojím v prázdné chodbě, na území nikoho, mezi dveřmi, jež jsou oboje zavřené. A čekám až se jedny otevřou. Ale je to jen pocit. Vždycky je nějaké východisko, i kdyby ty dveře měly mít rozměry 2x2 cm.

Musíme je jenom najít. A pak zvětšit a zvětšit a přizpůsobit. A třeba i touhle cestou se naše sny a představy vyplní- jen to bude jiná odbočka na křižovatce, než jste původně plánovali.

Vaše Cindy