Červen 2016

I survived...I guess

30. června 2016 v 8:00 | Cindy |  Depkářka
První rok na střední je za mnou. Neuvěřitelně rychle to uteklo, vážně šílený. Přísahám, včera jsem do té školy teprve šla. Jestli to bude dál pokračovat tímhle tempem, tak je to v háji. Vůbec nevím, kam se chci po střední dát dál.

Byl to divný školní rok. Jeden z nejvíc šílených a nejstresovějších co jsem kdy měla. Nová škola, noví lidé, noví učitelé - 90 % naprosto příšerných - ale zvládla jsem to a koupím si za to dneska odpoledne knížku. Ještě ani nevím jakou, ale rozhodně nějakou skvělou!

Podzim a zima byly asi nejtěžší. Zvykala jsem si na to, že už se musím vážně učit, byla jsem hodně ve stresu co se té školy týče, ale mám vážně skvělé kamarády, takže jsem to nějak přežila. Bylo to ale celkově stejně hodně na nic. Nad hladinou mě držely občasné skvělé dny s kamarády, různé akce a výlety, jinak jsem byla a jsem hrozně smutná a nikdo moc nevypadal, že by si toho všiml, ale co chci, když se pořád směju.

Jaro jsem přežila, psychicky dost špatně, ale co. A teď jsem tady, už třetí den se vracím k tomuhle článku a snažím se ho nějak normálně sepsat, ale nejde to. Každopádně vysvědčení budu ukončovat jenom s dvěma trojkami a jinak mám samé jedničky a tři dvojky. Jsem se sebou vážně spokojená. A jelikož jsou to jenom blbý známky, jsou to poslední, čím se zabývám, ale už se nemůžu dočkat až se bakaláři vymažou.

Včera jsem školu dokonce zapekla. Nechtělo se mi tam a absence už se nám nezapočítávají, takže jsem se na to vykašlala, udělala si ráno lívance a koukala na seriály. Nikdy mi nebylo líp. Dneska už to končí a mám radost, obrovskou radost, cítím úlevu, a depresi z nadcházejícího roku. Ale to je až za dva měsíce. (Čti dvě minuty)

Ale abych nemluvila jen o škole, kterou jsem tedy celkově zvládla docela dobře. Stalo se mi určitě i spoustu pozitivních věcí - začala jsem chodit na tancování, byla jsem v tanečních, poznala jsem nové skvělé lidi, viděla nové filmy, přečetla skvělé knížky, viděla západy slunce, pořád žiju, začala jsem posilovat a výsledky jsou vážně vidět, a mám se ještě určitě na co těšit. Oficiálně mám už smlouvu k brigádě na léto v knihkupectví, takže mám velkou radost! I přes pár ošklivých momentů se najdou i ty skvělé.

Doufám, že i vy ukončujete školní rok s takovou radostí, jako já. Užijte si ty prázdniny, než zase začnou depky ohledně září. A mějte se krásně!

Cindy

Život

18. června 2016 v 21:44 | Cindy |  Depkářka


Když si to tak vezmu, poslední čtyři dny byly vážně zvláštní. Dva dny jsem byla úplně hotová, nic mi nešlo, všechno se mi hroutilo, ale další dva dny byly úplně skvělý. Připadala jsem si, že konečně žiju, byly plný energie, která se mnou mlátí ještě teď a úplně bych to vrátila zpátky, ale aspoň vám to trochu přiblížím.

V pátek jsem měla vystoupení s tancováním, kam jsem v únoru začala chodit a bylo to nejlepší dosavadní rozhodnutí v mém životě, protože náš lektor T. je úžasnej člověk (vážně, hodnějšího člověka jsem ještě nepotkala) a protože mě to neskutečně baví. Vystoupení se povedlo, i když jsem měla nervy ohledně toho kolik jsme toho na sobě měly (nebo spíš neměly) a taky jsme to jely na podpatcích, což je ohledně stability taky dost šílený. A teď si všichni myslíte, že jsme tam byly za štětky. Ne úplně. Ale T. byl na trénincích stejně největší štětka z nás všech.

Když jsme se v šatně připravovali, tak byla s T. fakt hrozná sranda, už to nebylo samý "jedeš to moc pomalu, koukej mít lepší výraz, narovnej ty nohy, co ta hlava, výraz!, musíš ze sebe udělat tu štětku sakra, rychlejš rychlejš rychlejš!" - to jen pro představu. Naopak jsme se fakt bavili, T. je prostě skvělej člověk, a jak pronesla moje kamarádka, je to člověk. A jsem vážně ráda, že ho znám. Povedlo se mu odehnat ten stres před vystoupením, pořád nás tam objímal a uklidňoval a rozptyloval a byl z nás potom hrozně nadšenej, takže to mi taky udělalo radost <3

Celkově mi to už teď hrozně chybí, bylo tam spousta skvělých vystoupení a mých kamarádů, ta atmosféra a tolik pozitivní energie mě úplně "uzdravily" z toho stresu dny a týdny předtím ve škole. Připadala jsem si, že vážně žiju. A mrzí mě, že zapomenu všechny ty detaily, ale doufám, že ne. Bylo to vážně něco tak skvělýho!

A dneska jsem se jela podívat na mezinárodní závody v moderní gymnastice <3 Sama ji dělám, ale ne závodně, a ty holky - panebože! Tři hodiny v kuse jsem jenom seděla a pozorovala je, protože byly úplně úžasný! Taky mám radost, že jsme s friendkou šťastně dojely do cizího města, další stressed out výlet, ale o tom příště.

Mějte se krásně,

Cindy

Something

7. června 2016 v 21:45 | Cindy
Seděli na lavičce. Bylo asi devět hodin ráno, oba dva nikam nemuseli a viděli se po dlouhé době a tak si povídali. O všem možném. On kouřil a ona držela v ruce jasně bílé čtvrtky, které zářily do šedivého okolí a které si před chvílí koupila v papírnictví za šest korun.

Nějak se dostali od toho, co pijou za kafe až k sebevraždám.

"Kdyby mi diagnostikovali nějakou nemoc a věděl bych, že prostě mám málo času, tak bych vylezl na nejvyšší budovu na světě a skočil bych dolů," řekl On.

"To bys neudělal," namítla.

"Udělal."

"Nedokázal bys to."

"Podceňuješ mě."

"To ne. Ale když lidé vědí, že umřou, tak se snaží udělat všechno pro to, aby nezemřeli. Takže ty bys neskočil dolů. Užíval by sis ten výhled, protože by to bylo možná naposledy, co bys něco takového viděl. A říkal by sis, jak je ten svět nádhernej, a že sis toho dřív nevšímal a že toho musíš ještě vidět co nejvíc než umřeš."

Neodpověděl.

"Lidé umírají dobrovolně jenom, když se to zlepší nebo zhorší natolik, že nevnímají to normálno mezi tím, nedokážou ho najít a jsou z toho tak zoufalí, že udělají to, co udělají."

"I když se mají dobře?" Zeptal se.

"Mluvím o tom, když se mají extrémně dobře nebo extrémně špatně. Protože všeho moc škodí."

"Zníš jako kdybys tohle všechno zažila."

Zasmála se, ale nebyl to smích. "Protože zažila."

"Znám tě dvanáct let. Co mi uniklo?" Zašlápl nedopalek.

"Znáš mě dvanáct let, ale jenom mě "znáš"," naznačila ve vzduchu uvozovky. "Neznáš mě doopravdy, víš?"

"Co se stalo?"

"Hodně špatných věcí. Až moc. Extrém."

"Zkusila ses zabít."

Neodpověděla.

"Ty jsi se zkusila zabít," zopakoval ta slova, jako by tomu nemohl uvěřit, což byla i pravda.

Neodpověděla.

"Proč?"

"Nemám to v hlavě v pořádku."

"Jak moc špatný to je?"

"Mám bipolární poruchu." Bílé čtrtky jí vypadly z rukou a už nebyly bílé, protože šedá zem je ušpinila. Sesbíral je a podávál jí je zpátky.

"Vidíš? Jak do toho bordelu jednou spadnou, už nikdy nebudou tak čistý jako dřív."

"A stejně to máš i ty," došlo mu.

Jen přikývla a začala se sbírat k odchodu. On ji pouze pozoroval, protože nikdy nebyl jeden z těch lidí, kteří vám řeknou, že to bude dobrý a nakrmí vás milosrdnou lží, která vás povzbudí. Bral pravdu takovou, jaká je.

Rozloučila se s ním. Teprve když odešla, všiml si, že všechny čtvrtky roztrhla na dvě poloviny.